Mount Damavand je nejvyšší sopka v Asii a s jejími 5671ti metry také nejvyšší horou v Íránu. Nachází se v suchém, ale jinak překrásném pohoří Elborz, na severu země. Na vrchol vedou 4 hlavní cesty, přičemž nejlehčí a nejčastěji využívaná je jižní cesta. Nebývá na ní již tolik sněhu a i povrch je příjemnější, je to typický choďák. Dalšími cestami jsou severní, severo-východní a západní. Všechny 4 mají okolo 4 000 m.n.m. shelter a severní cesta též asi v 5000 metrech.

My jsme si vybrali cestu severo-východní, která je delší a těžší, mnohem víc na ní fouká, ale zároveň na ní potkáte méně lidí a nám se i hodila trasa, kterou jsme se k této cestě mohli dostat.

Přijeli jsme do vesnice Haraz, odkud jsme plánovali dostopovat až pod horu Damavand. Po chvíli jsme sice stopli bagr, ale vzal nás jen kousek a pak se začalo stmívat, takže jsme se rozhodli, že půjdeme sami a nakonec jsme již nestopovali. Informací o výstupu na horu je na internetu málo a tak jsme ani nevěděli, že se platí permit, přičemž pro cizince je částka o dvě nuly (!!) delší, než pro místní. Ti platí v přepočtu asi 35 korun. My jsme náhodou turistické centrum v Harazu, kde se dá permit koupit, minuli.

R1-26A (2)

Pokračovali jsme stále směrem do pouště, po asfaltce, která se časem změnila v prašnou cestu a nakonec se i od té odpojili. Přišlo nám, že cesta vede někam jinam, než kam chceme jít my a Zdeněk ostatně věří víc své buzole, než vyšlapaným cestám. Navíc se smrákalo a mimo cestu jsme rychle zakotvili.

Tedy rychle… rychle je relativní, jelikož celá krajina je porostlá jakousi rostlinou z pekel. Rostlinkou malinkou, o to více bojovnou. Nikdy jsem nezažila nic víc pichlavého, na dotek nepříjemného. A co teprv, když to člověk vyndavá z podlážky stanu, nebo plosky nohou… Takže rychle znamenalo najít rychle pěkné místo a půl hodiny ho plevelit.

R1-30A (3)

Stejně jako každé jiné ráno v Íránu se budíme vedrem, když kolem půl osmé vystoupá sluníčko dostatečně vysoko. Rituálně vystrčíme ven solární nabíječku, dobijeme mobily, uvaříme kaši a docpeme se burákovým máslem a chalvou. Stan skládáme zalití potem. Je 9 ráno a my vyrážíme vstříc slunci. Náš ideální cíl je basecamp pod severní cestou.

R1-5A (2)

Nikde ani stromeček a slunce nás důkladně smaží, takže ujdeme mnohem méně, než jsme předpokládali. Dokonce si v půli cesty musíme dát pauzu a usínáme vklínění pod jediný větší kámen v okolí. Jakmile se slunce otočí a náš stín s ním, budíme se opět vedrem a ještě víc rozlámaní a unavení, než předtím. Dostaneme nápad, že budeme chodit brzo ráno a později odpoledne, kdy už slunce není tak šílené, protože jinak nás vyvaří. Každopádně nápad praktikujeme jen ten jeden den. 😀

R1-33A (2)R1-35A (3)

Procházíme kolem pár pastevců s nádhernými stády oveček a koz a ještě krásnějšími pasteveckými psy. Nad jedním převisem vlezeme omylem přímo do vesnice- smečka psů se hurónsky rozštěká, ale chlapi ji rychle ztiší dobře mířenými kameny (rozuměj nezasáhnout nikoho, ale psy rozehnat). Vesnice skýtá 4 domečky z vlnkovaného plechu a plachet, pečlivě rozvedenou vodu z pramene, která obšťastňuje před každým domečkem kus pečlivě spásané trávy, po které se batolí slepice a kachny. Z každého domečku vykukuje několik zvědavých hlav. Prostě idylka.

R1-2A (2)R1-7A (2)

My si to štrádujeme dál, vedro nevedro, stále mimo cestu, jak nám instinkt a buzola velí. Damavand se jednou za čas vynoří zpoza blízkého kopce a odhalí svoji bílou špičku, takže víme, že jdeme dobře. Tuhle sopku bychom asi těžko minuli. Mapy jsou zde zbytečné.

R1-9AR1-11A (2)R1-13A (2)R1-15A

Změnili jsme plán. Nepolezeme severní cestou, jelikož máme blíž tu severovýchodní a dolů potom slezeme na druhou stranu hory, jižní cestou a dojdeme do Reine a odtud lépe dostopujeme do Badab-e-Surt. Stejně máme co dělat, abychom to do basecampu stihli, než se setmí. Jsme úplně vysmažení.

R1-20A (2)

Na mě padá únava nejen z vedra a náročného výšlapu, ale i kvůli narůstající nadmořské výšce. Zatím mi nikdy nadmořská výška nic neudělala, tady se ale vše sčítá a Zdeněk mě žene.

Už je tma. Ale my stále stoupáme a basecamp je daleko před námi. Vidíme ty světýlka jako záchranu, ale mně skoro přijde, že se oddalují. Oukej, přesvědčila jsem Zdeňka, že těch asi 100 výškových metrů nedojdeme a zastanujeme níže. Jenže kde? Je to celé jedna velká nakloněná rovina. Nikde žádná plošinka, kde bychom mohli postavit stan. Vyspala bych se i obmotaná kolem ňákýho šutru, kdyby to bylo na rovině. Jenže nikde nic.

Jsem hrozně hladová a vyčerpaná. Stan rozbíjíme tam, kde je alespoň nejméně kamenů, ale rovinu nenacházíme. Celou noc se zabývám šplháním zpátky k polštáři.

Další den dopoledne docházíme do basecampu a pokoušíme se postavit stan dál od Íránců. Jsou pěkně hluční. A bláznivě barevní. Pokukuji, kolik je kolem žen. Vidím dvě. Obě samozřejmě, stejně jako já, s šátkem, jedna dokonce v hidjábu. Třeba má funkční oblečení pod tím…?

R1-22A (2)-horz.jpg

Nerochním se ve stanu dlouho a už mě Zdeněk tahá, že se půjdeme “projít”. Procházka nakonec znamená vylézt si 500 výškových metrů a zas seskákat zpátky.