Mnoho z nás, komu pod nohama teď leží nějaký ten chlupáč, zároveň miluje i hory a sporty v přírodě. A kdo by chtěl nechat psího parťáka doma chytat lelky, když se sám bude promenádovat někde ve skalách, lesích či běhat po loukách… Ke kolu, či jako sparringpartnera na běh psouna vezmete. Mnoho lezců vezme svého psa i na spot, kde ho odhodí spolu s batohem a svačinou a sám vyrazí o pár metrů vedle na skálu. Ale co my, kteří milujeme horské přechody, ať už na skialpech, nebo takhle na sucho v létě?

Inu.. my bereme chlupáče sebou i tam. A nebudu lhát, často nám to nakonec „překazí“ dosažení vrcholu, nebo neabsolvujeme celou naplánovanou trasu. Ale o tom to je, o společných kompromisech, neboť když jdete se psem, jdete jeho stopu a ne tu svoji.

_DSC8309

Potkat podél cesty něco k zobání a vidina svižného tempa se rozplyne jak pára nad hrnem..

_DSC8291

První vejškový metry nastoupány a k dvoum hrstem jahod přidávám ještě banán a čokoládovou sušenku.

Ale pokud člověk není zaslepen výkonem a nehoní se jen za počty vrcholů, takový společně strávený čas, kdy se dělíte o nadšení spolu se svým chlupatějším parťákem, je krásný zážitek.

Samozřejmě musí váš pes být přirozeně stavěný tak, aby tento pro něj ne uplně přirozený výkon mohl zvládnout. Psi nejsou od přírody horská zvířata, jako třeba kamzíci. Stejně jako nebudu baseta nutit dělat vodní sporty, nemůžu po německém ovčákovi z výstavní linie, nebo po borderce s operovaným kolenem chtít, aby se mnou dobývali vrcholy.  Nemluvě o tom, že pes musí být ve více než dobré kondici, plném zdraví, zvládat se dlouhodobě soustředit a poslouchat na slovo. Hory nejsou místem pro chyby, pád pro psa může skončit fatálně. Důvěru ve svého psovoda v něm můžete budovat kdekoliv jinde, ne tam, kde je životu nebezpečno, přestože takovéhle zážitky ho v tom určitě utvrdí. (Pokud budete postupovat v konkrétních situacích trpělivě a bezpečně.)

_DSC8253

_DSC8287

Někdy je potřeba trochu dopomoci. (A výhodou je chlupáč do 25ti kilo 😀 )

My jsme si o neděli vyrazili na výlet a ráda bych se skrze fotky z něj podělila o některé zkušenosti nabité při pohybu se psem v exponovaném terénu.

_DSC8319

Kocháníčko a čekačka na Ofélii, která se courá dole a trhá mateřídoušku…

_DSC8328

A už začíná zábava!

Neron je kopec, který máme kousek za městem. Má dost přitažlivý tvar – v podstatě jdete již od paty po hřebeni, který se akorát stále zvyšuje, abyste ve výšce 1240 / 1298 m.n.m. minuli křížek a pokračovali dál po hřebínku buď až na konec, nebo třeba příhodným kuloárem v 4/5 hřebene seběhli dolů. Pro francouzské horaly, kteří mají zálusk na trochu náročnější trasu, je to stará známá klasika a tak jsme si ho taky nechtěli nechat ujít. A neboť je teď Balú na návštěvě v Čechách, využili jsme situace, vytáhli z pelechu Fuňáka a vyrazili.

_DSC8348_DSC8378
IMG_20180610_124706396_HDR

Balú je ten, kdo nás naučil, kam až mohou psí síly v horách stačit. Je to ostřílený horský psí parťák, ale tenhle nedělní výlet už by pro něj byl moc vysokej level. Přecijen tady nestačí chytrá psí hlava, ale hranice určuje i kondička a nedokážu si představit moc psů, kteří by Neron přešli. Máme výhodu, že Tajfun je nejen zdravý pes v tom nejlepším věku, ale hlavně má fyzické predispozice ideální pro pohyb v takovém terénu – je to lehký, hubený, mrštný, nohatý,  ale přirozeně silný pes, kterého od mala pomalu trpělivě učíme sebevědomému pohybu v horách, takže jsme mu museli dopomoci vytáhnutím jen na pár místech, zbytek se vyškrábal sám a díky předchozím zkušenostem si můžeme dovolit přehodit jeho zodpovědnost na něj a vzít ho sebou do takového prostředí, kde opravdu pro vodítko není místo.

Trasu jsme si naplánovali na 6ti hodinový výlet – necelé 4 hodiny po hřebeni a pak 2 hodiny pod skálou opačným směrem zpět. Přechod obsahuje lehké lezení 2 a 3 stupně, tudíž jsme brali jištění pro psa. Počasí skoro ideální, měli jsme celou cestu pod mrakem, jen těch 31° si sluníčko mohlo odpustit… (Jo, já se tam skoro roztekla.)

_DSC8366_DSC8390

Netroufám si zlehčovat, Neron je hora těžká i pro nezkušeného člověka, musíte vážit každý krok, neboť hřeben krásně na obě strany spadá stovky metrů dolů, srázem, kde se není o co zastavit. Rozhodně tam není místo pro chyby a pes tam nemá co dělat, natožpak nováček. S Balúem, který se mnou bloumá po horách již 7 let, bych tuto trasu nešla. Přestože ví, co a jak může a má, takový terén vyžaduje po psovi fyzické schopnosti, které prostě ne každá psí rasa má.

_DSC8382_DSC8387
IMG_20180610_124817514IMG_20180610_132814619

Jakutská lajka je ničím nezkažený přirozený přírodní pes, stovky let využívaný k práci v nejtěžších podmínkách. Přestože má skvělé predispozice, každé štěně se samozřejmě rodí jako nepopsaný list a pravidla chování mu musí vštípit člověk.

Do prvních principů pohybu v horách ho teda jako puberťáka zasvětil náš úžasňák, australák Balú. Ale věřím, že pokud takového psího učitele nemáte, chlupáč se v tom postupně naučí chodit sám – pokud mu dáte správné příležitosti a zajistíte jeho bezpečnost.

_DSC8399

IMG_20180610_125648818_DSC8415

Časem pochopí, že je mnohem výhodnější, když si neví rady s překonáním nějakého kamene, aby počkal na dvojnožce, který ho přehodí. Pes pak neztrácí sílu na zbytečných úsecích a může se lépe soustředit na to, co ho čeká dál. Ze začátku je ale samozřejmé psa jistit. Určitě smycí, či reep šňůrou, a ne pouhým psím vodítkem, jelikož jeho karabina určitě není stavěná na potenciální škubání a udržení celé živé váhy vašeho psouna. K tomu samozřejmě postroj, ze kterého se pes nevyvlíkne, nejlépe certifikovaný s kovovými přezkami. (My používáme Web Master od Ruffwearu, pokud je třeba, dojišťujeme smycí vázanou kolem nohou.) Jistěte psa pouze natolik, abyste neohrozili vlastní bezpečnost – nikdy si vodítko neomotáváme kolem ruky, nepřipínáme na batoh…

_DSC8392_DSC8427

IMG_20180610_140433527_HDR

Krásná hřebenová pěšinka

Nemůžeme hned vzít psa do exponovaného terénu, i psíci mají strach z výšek a tak je obtížnost nutno zvyšovat postupně, aby si stihl zvykat a srovnat si to v hlavě. Takto dlouhý přechod byl pro psa úplně stejně vyčerpávající psychicky, jako z fyzické stránky. Pokud vidím, že je toho na Tajfuna moc (těká pohledem, nesoustředí se, zrychleně dýchá, nebo se třeba otočí a jde kus zpátky), nejdu proti těmto signálům a zastavím (dřepnu si, pes si přijde blíž, aby se cítil bezpečně) a nechám ho vydechnout. Pak se zase dokáže plně soustředit na náročnou trasu.

_DSC8452

_DSC8455

Někdy to bylo o trochu přemlouvání. No tak šup Tajfune, nekoukej na mě, já ti nepomůžu, dolů prostě musíš.

Tajfun se naštěstí výšek nebojí, miluje výhledy a rád stojí na hraně, kde nasává pachy linoucí se z údolí. Zároveň chápe, co ta výška znamená a nikde nelítá, nepobíhá, nehoní myšky (přestože na normální procházce by to dělal). Je to mladý pes, člověk by si řekl, že může být nepozorný, ještě puberťák a nedokáže sám poznat, co je příliš. K takovému citu právě psa dovedete postupným a pečlivým tréninkem, dáváte mu v horách svobodu postupně, až se dostanete do stavu, kdy pes dokáže svoji situaci vyhodnotit stejně dobře, jako vy a pokud potřebuje pomoci, dá vám vědět.

_DSC8441

S takovým psem je pak radost podnikat výlety do hor 🙂 Jen nikdy nezapomeňte, že vy jste ten, kdo vidí za roh, dokáže si věci spojit a jsou chvíle, kdy musíte zasáhnout vy. Pes je stále jen pes, vy ho provázíte a jste zodpovědní za jeho bezpečnost.

_DSC8460

IMG_20180610_152638900_HDR