Tak jo. Je pošmourný deštivý podvečer, muž zmizel na kole, psík spí a ten druhý je na dovolené u kamarádky. Zůstala jsem tu sama já a tahle obrazovka, do které bych měla vehementně civět a učit se dějiny ilustrace. Když já mám poslední dny dosti psavou náladu (což jste si asi všimli) a taky pocit, že bych si všechny ty své sociální sítě kolem a koukolem měla trochu oprášit a protřídit. Tyhle chvilkové uklízecí nálady velmi ráda využívám i v reálném životě a v tom internetovém to stojí ještě trochu míň námahy.

Jak příhodné, že vždy s koncem školního roku se mi v hlavě kupí takových nových nápadů, kreativních projektů, myšlenek, pochopení. Proč to musí jít ruku v ruce s oněmi prezentacemi s obrázky od Mánesů a Pacovské?!

Zkoušky tady v Grenoblu už mám za sebou a teď mě čekají ty Plzeňské, na pár dní se tak chtě nechtě objevím zas v těch milých Čechách a jak o tom tak poslední večery (když je ten milý na tom kole) přemítám, těším se a těším se víc i na tu brzkou i vzdálenou budoucnost, kterou v Čechách očekávám. Překvapení? Chtěla jsem tu totiž zůstat. Zůstat v tomhle vybájeném městě, kde člověk na kole má přednost před auty, autobusy, kočárky s miminy i spěchajícími businessmany. V tomhle městě, které ostrou hranicí končí a za ním začínají hluboké lesy. Ve městě, kde na horizontu každé ulice vidíte jinak tvarovanou siluetu hory. Ty na severu jsou stále zasněžené a jistě to vydrží až do prvních vloček. Budu pokračovat… Chtěla jsem zůstat ve městě, kde si na trhu koupíte 5 barev čekanky a 7 druhů artyčoku, místní jablka i mandle, kde sojový jogurt je levnější, než kravský, kde jeden park přechází v druhý a lidé tam na dekách doopravdy usínají a ti, co zrovna nespí, tak si jdou po práci zaběhat. Ve městě, kde máte na každém rohu komunitní zahrádku a z odpadu třídíte úplně vše. Ve městě, které když na chvíli opustím, vracím se se slzami v očích a připadám si doma. Jak je možné někde takhle rychle najít svoje místo?

Po víc než 2 letech můžu prohlásit, že se poslední půl rok zase každé ráno budím s úsměvem. Odešly mé deprese. Užívám si každé ranní protažení, nebo procházku se psem, každý hrnek čaje, uzobávání cizí snídaně. Ze školy jsem se vždycky vrátila plná síly do další tvorby a večer jsem měla pocit, že to byl správně prožitý den. Mám pořád co dělat – tvořit do jedné, do druhé školy, učit se jazyk, psát články, tvořit pro sebe a obchůdek, sebevzdělávat se, plnohodnotně se věnovat milému i medvědům a přesto mám pocit, že tak polovinu prožitého času tady jsem venku. Na tom vlhkém vzduchu, na větru, na slunci, v prachu, ve vůni rozkvétajícího, v blátě na stezkách…

Že ten život zase dává smysl.

A tak jsem ty své pěkné stavy pochopitelně svedla na tohle pěkný místo a byla rozhodnutá tu zapustit kořeny. Najít si starý domeček, u kterého zahrada nemá plot a ráno bych s děckama sedávala na zápraží a pila kakao. A čím víc reálně jsem to viděla, tím víc se mi začalo stýskat po té české vychytralosti chytrosti, šikovných poctivých ručičkách… Po tom, že v Čechách dohlédneš z jedné strany země na druhou a i po tý naší bolavý historii. Tady jsou všichni nějací podezřele demokratický, feministický a sociální. A já jsem si uvědomila, že to vůbec životu nepotřebuji  a že půjdu bydlet tam, kde třeba stále přetrvávají předsudky, strach z nového a právě pro to! Nakonec si budu připadat stejně svobodná tady i tam. Ale v Grenoblu mě nepotřebují. Tady to funguje. Ohnivá duše tu nemá proč jiskřit. A to, co jsem Čechám vzala, či mi samy daly, to jim snad obratem vrátím a doufám, že i o trochu víc.

A tak se těším zpátky na starou Kovárnu, v té zapomenuté části Prahy,  a pak i třeba jednou na takový starý domeček, u kterého zahrada nemá plot… Čím víc se svět kolem nás přibližuje a zmenšuje, všude jsme doma a všechno je snadné, tím víc si uvědomuji, jak to není žádná odvaha – utéct tam, kde je to ideální. Ten ideál totiž vytvořil již někdo dávno přede mnou a na mě tak nezbyla žádná ta sranda.