Přejít k obsahu webu

Švestkové crumble

Chtěla bych se s vámi podělit o superrychlý a superjednoduchý recept na moji nejoblíbenější snídani babího léta. Miluju švestky, naprosto bezmezně. A při těch přicházejících studených ránech jsem ještě více uchvácená z toho, co švestky dokážou, když je ohřejete. Respektive když je hodíte do trouby. Pustí ten nejúžasnější a nejpravdivější ovocný sirup, jaký si můžete přát. A tak si opakovaně spálíte jazyk, poněvadž se toho nemůžete nasytit.
Sednout si s horkou miskou tohohle švestkového potěšení k čekankové kávě se špaldovým mlékem a maminčinu jablečnému štrůdlu…
Rána nemohou být krásnější.
INGREDIENCE:
  • velká hrst napůlených a vypeckovaných švestek
  • půlka jablíčka nakrájená na plátky
  • 3 lžíce šťávy z pomeranče (není nutné)
  • lžička třtinového cukru
  • lžíce kokosového oleje
  • lžíce ovesných vloček
  • lžíce sušeného kokosu
  • pár lístků čerstvé meduňky
POSTUP:
  1. Naskládáme do zapékací mističky vrstvu švestek, na to vrstvu plátků jablek a opakujeme, dokud nám ovoce nedojde.
  2. Vedle si v hrnečku připravíme drobenku ze lžíce kokosového oleje, ovesných vloček a kokosu. Podle potřeby přimícháme trochu třtinového cukru, ale nepřislazujeme moc, přecijenom švestky pustí po upečení super-sladkou šťávu.
  3. Ovoce v misce posypeme vytvořenou drobenkou a dáme do předehřáté trouby péci na 200°C asi 15 minut.
  4. Servírujeme teplé s natrhanými lístky meduňky. ♥

Rebarborový koláč s tofu

Ruce mi teď voní od kardamomu a rebarbory. Jak já mám tuhle kombinaci vůní/chutí rád. A i když zrovna tenhle koláč není úplně podle pravidel zdravého papání, recept přikládám, jelikož je to asi jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy upekla. ♥ A vůbec mi nevadilo, že je z cukru a mouky a rebarbora v žaludku pěkně zakvasí, snědla jsem ho prostě hned a skoro celej sama 😀
Těsto:
2 a 1/3 hrnku hladké mouky
1/3 hrnku kukuřičného škrobu
1 lžička soli
2/3 hrnku slunečnicového oleje
6 lžic pohankového mléka
(domácí mléko rychlorecept:
voda & pohanka v poměru 1 : 4, nechat alespoň
2 hodiny nasát, poté rozmixovat a přecedit)
Tvaroh:
1 cihlička tofu natural
voda (cca 1/2 hrnku)
1/2 lžičky vanilkového extraktu
Ňamka:
4 hrnky rebarbory (nakrájené na kousky asi 2 cm)
2/3 hrnku třtinového cukru
1 lžička vanilkového extraktu
2/3 lžičky kardamomu
citrón
Postup:
  • Nakrájenou rebarboru (4 hrnky jsou cca šest stonků) smícháme s cukrem, vanilkou a kardamomem.
  • Smícháme mouku, škrob a sůl v jedné a slunečnicový olej a mléko v druhé míse a poté slejeme dohromady.
  • Z těsta vytvoříme dvě hroudy (jedna bude na „mističku“ a druhá na „pokličku“ :D, takže těsto rozdělíme na jednu a dvě třetiny) a vyválíme do kulata.
  • Větší kulato vložíme do pečící formy (vymazaná-vysypaná nebo s pečícím papírem).
  • Tvaroh vytvoříme tím, že rozmixujeme tofu a vanilku ve vodě (té jsem dávala tolik, aby to mělo konzistenci tekutějšího tvarohu, přisypala jsem ještě trošku kokosového mléka v prášku) a poté nalejeme do onoho většího kulata.
  • Na „tvaroh“ nasypeme rebarboru.
  • Á nakonec nakrájíme menší placku z těsta na proužky a „zaklopíme“ rebarboru:)
Pečeme na 200°C 30 minut a pak na 180°C dalších asi 50 minut, dokud nezačne rebarbora marmeládovatět a bublat.
A pak vyndáme, nestihneme vychladit a sníme! ♥
 

Seitan á la houbový guláš

1. pšeničný lepek smícháme s vodou, kydnem někam na stůl a necháme deset minut vegetit. pak nakrájíme na kousky. (nebo koupíme hotovej seitan > první část odpadá, já si ale radši dělám seitan*** sama doma 🙂 )
2. hodíme na pánev spousta červený cibule (ne vcelku) a ty seitanový kousky a smažíme. když cibule vypadá, že toho má dost, přidáme houby
3. zalejeme zeleninovým vývarem, nebo vodou s kostkou bujónu a přidáme: česnek, pepř+sůl, kmín, spoooousta červený papriky (vysypala se mi tam omylem kořenka), ještě sójovku, majoránku a možná chilli
4. vaříme cca půl hoďky pod pokličkou a pak zahustíme
(to si rozmícháš ve troše studené vody mouku, aby se nezdrcla, z omáčky na pánvi vyndáš všechno na talíř a pomalu tu vodnatou mouku přilejváš při míchání do omáčky. a pak tam zase naházíš ty věci, co tam předtim byly.)
5. fertig! všem vám danke danke a můžete papat
*** pokud někdo neví, co je to ten seitan, tak je to veganská náhražka masa.
Jak konzistencí, tak poté i chutí, když umíte dobře kořenit 🙂 Nejraději kupuji seitan fix, což je takový bílý prášek (samotný pšeničný lepek) který po smíchání 1:1 s vodou změníme na hmotu, se kterou po nakrájení nakládáme jako s masem:) V takových těch zdravých potravinách (či jak tomu říci) seženete už i seitan hotový, ale je podstatně dražší a přecijen- už z něj neuděláte třeba „masové“ kuličky, nebo karbanátek, kdežto doma můžete tvořit :))
A pokud je někdo ještě větší kutil, můžete si vypreparovat i onen pšeničný lepek doma!

Je a bude líp

Tak jo. Je pošmourný deštivý podvečer, muž zmizel na kole, psík spí a ten druhý je na dovolené u kamarádky. Zůstala jsem tu sama já a tahle obrazovka, do které bych měla vehementně civět a učit se dějiny ilustrace. Když já mám poslední dny dosti psavou náladu (což jste si asi všimli) a taky pocit, že bych si všechny ty své sociální sítě kolem a koukolem měla trochu oprášit a protřídit. Tyhle chvilkové uklízecí nálady velmi ráda využívám i v reálném životě a v tom internetovém to stojí ještě trochu míň námahy.

Jak příhodné, že vždy s koncem školního roku se mi v hlavě kupí takových nových nápadů, kreativních projektů, myšlenek, pochopení. Proč to musí jít ruku v ruce s oněmi prezentacemi s obrázky od Mánesů a Pacovské?!

Zkoušky tady v Grenoblu už mám za sebou a teď mě čekají ty Plzeňské, na pár dní se tak chtě nechtě objevím zas v těch milých Čechách a jak o tom tak poslední večery (když je ten milý na tom kole) přemítám, těším se a těším se víc i na tu brzkou i vzdálenou budoucnost, kterou v Čechách očekávám. Překvapení? Chtěla jsem tu totiž zůstat. Zůstat v tomhle vybájeném městě, kde člověk na kole má přednost před auty, autobusy, kočárky s miminy i spěchajícími businessmany. V tomhle městě, které ostrou hranicí končí a za ním začínají hluboké lesy. Ve městě, kde na horizontu každé ulice vidíte jinak tvarovanou siluetu hory. Ty na severu jsou stále zasněžené a jistě to vydrží až do prvních vloček. Budu pokračovat… Chtěla jsem zůstat ve městě, kde si na trhu koupíte 5 barev čekanky a 7 druhů artyčoku, místní jablka i mandle, kde sojový jogurt je levnější, než kravský, kde jeden park přechází v druhý a lidé tam na dekách doopravdy usínají a ti, co zrovna nespí, tak si jdou po práci zaběhat. Ve městě, kde máte na každém rohu komunitní zahrádku a z odpadu třídíte úplně vše. Ve městě, které když na chvíli opustím, vracím se se slzami v očích a připadám si doma. Jak je možné někde takhle rychle najít svoje místo?

Po víc než 2 letech můžu prohlásit, že se poslední půl rok zase každé ráno budím s úsměvem. Odešly mé deprese. Užívám si každé ranní protažení, nebo procházku se psem, každý hrnek čaje, uzobávání cizí snídaně. Ze školy jsem se vždycky vrátila plná síly do další tvorby a večer jsem měla pocit, že to byl správně prožitý den. Mám pořád co dělat – tvořit do jedné, do druhé školy, učit se jazyk, psát články, tvořit pro sebe a obchůdek, sebevzdělávat se, plnohodnotně se věnovat milému i medvědům a přesto mám pocit, že tak polovinu prožitého času tady jsem venku. Na tom vlhkém vzduchu, na větru, na slunci, v prachu, ve vůni rozkvétajícího, v blátě na stezkách…

Že ten život zase dává smysl.

A tak jsem ty své pěkné stavy pochopitelně svedla na tohle pěkný místo a byla rozhodnutá tu zapustit kořeny. Najít si starý domeček, u kterého zahrada nemá plot a ráno bych s děckama sedávala na zápraží a pila kakao. A čím víc reálně jsem to viděla, tím víc se mi začalo stýskat po té české vychytralosti chytrosti, šikovných poctivých ručičkách… Po tom, že v Čechách dohlédneš z jedné strany země na druhou a i po tý naší bolavý historii. Tady jsou všichni nějací podezřele demokratický, feministický a sociální. A já jsem si uvědomila, že to vůbec životu nepotřebuji  a že půjdu bydlet tam, kde třeba stále přetrvávají předsudky, strach z nového a právě pro to! Nakonec si budu připadat stejně svobodná tady i tam. Ale v Grenoblu mě nepotřebují. Tady to funguje. Ohnivá duše tu nemá proč jiskřit. A to, co jsem Čechám vzala, či mi samy daly, to jim snad obratem vrátím a doufám, že i o trochu víc.

A tak se těším zpátky na starou Kovárnu, v té zapomenuté části Prahy,  a pak i třeba jednou na takový starý domeček, u kterého zahrada nemá plot… Čím víc se svět kolem nás přibližuje a zmenšuje, všude jsme doma a všechno je snadné, tím víc si uvědomuji, jak to není žádná odvaha – utéct tam, kde je to ideální. Ten ideál totiž vytvořil již někdo dávno přede mnou a na mě tak nezbyla žádná ta sranda.

Pes a lezení UIAA 2 a 3 (výstup na Neron, Grenoble)

Mnoho z nás, komu pod nohama teď leží nějaký ten chlupáč, zároveň miluje i hory a sporty v přírodě. A kdo by chtěl nechat psího parťáka doma chytat lelky, když se sám bude promenádovat někde ve skalách, lesích či běhat po loukách… Ke kolu, či jako sparringpartnera na běh psouna vezmete. Mnoho lezců vezme svého psa i na spot, kde ho odhodí spolu s batohem a svačinou a sám vyrazí o pár metrů vedle na skálu. Ale co my, kteří milujeme horské přechody, ať už na skialpech, nebo takhle na sucho v létě?

Inu.. my bereme chlupáče sebou i tam. A nebudu lhát, často nám to nakonec „překazí“ dosažení vrcholu, nebo neabsolvujeme celou naplánovanou trasu. Ale o tom to je, o společných kompromisech, neboť když jdete se psem, jdete jeho stopu a ne tu svoji.

_DSC8309

Potkat podél cesty něco k zobání a vidina svižného tempa se rozplyne jak pára nad hrnem..

_DSC8291

První vejškový metry nastoupány a k dvoum hrstem jahod přidávám ještě banán a čokoládovou sušenku.

Ale pokud člověk není zaslepen výkonem a nehoní se jen za počty vrcholů, takový společně strávený čas, kdy se dělíte o nadšení spolu se svým chlupatějším parťákem, je krásný zážitek.

Samozřejmě musí váš pes být přirozeně stavěný tak, aby tento pro něj ne uplně přirozený výkon mohl zvládnout. Psi nejsou od přírody horská zvířata, jako třeba kamzíci. Stejně jako nebudu baseta nutit dělat vodní sporty, nemůžu po německém ovčákovi z výstavní linie, nebo po borderce s operovaným kolenem chtít, aby se mnou dobývali vrcholy.  Nemluvě o tom, že pes musí být ve více než dobré kondici, plném zdraví, zvládat se dlouhodobě soustředit a poslouchat na slovo. Hory nejsou místem pro chyby, pád pro psa může skončit fatálně. Důvěru ve svého psovoda v něm můžete budovat kdekoliv jinde, ne tam, kde je životu nebezpečno, přestože takovéhle zážitky ho v tom určitě utvrdí. (Pokud budete postupovat v konkrétních situacích trpělivě a bezpečně.)

_DSC8253

_DSC8287

Někdy je potřeba trochu dopomoci. (A výhodou je chlupáč do 25ti kilo 😀 )

My jsme si o neděli vyrazili na výlet a ráda bych se skrze fotky z něj podělila o některé zkušenosti nabité při pohybu se psem v exponovaném terénu.

_DSC8319

Kocháníčko a čekačka na Ofélii, která se courá dole a trhá mateřídoušku…

_DSC8328

A už začíná zábava!

Neron je kopec, který máme kousek za městem. Má dost přitažlivý tvar – v podstatě jdete již od paty po hřebeni, který se akorát stále zvyšuje, abyste ve výšce 1240 / 1298 m.n.m. minuli křížek a pokračovali dál po hřebínku buď až na konec, nebo třeba příhodným kuloárem v 4/5 hřebene seběhli dolů. Pro francouzské horaly, kteří mají zálusk na trochu náročnější trasu, je to stará známá klasika a tak jsme si ho taky nechtěli nechat ujít. A neboť je teď Balú na návštěvě v Čechách, využili jsme situace, vytáhli z pelechu Fuňáka a vyrazili.

_DSC8348_DSC8378
IMG_20180610_124706396_HDR

Balú je ten, kdo nás naučil, kam až mohou psí síly v horách stačit. Je to ostřílený horský psí parťák, ale tenhle nedělní výlet už by pro něj byl moc vysokej level. Přecijen tady nestačí chytrá psí hlava, ale hranice určuje i kondička a nedokážu si představit moc psů, kteří by Neron přešli. Máme výhodu, že Tajfun je nejen zdravý pes v tom nejlepším věku, ale hlavně má fyzické predispozice ideální pro pohyb v takovém terénu – je to lehký, hubený, mrštný, nohatý,  ale přirozeně silný pes, kterého od mala pomalu trpělivě učíme sebevědomému pohybu v horách, takže jsme mu museli dopomoci vytáhnutím jen na pár místech, zbytek se vyškrábal sám a díky předchozím zkušenostem si můžeme dovolit přehodit jeho zodpovědnost na něj a vzít ho sebou do takového prostředí, kde opravdu pro vodítko není místo.

Trasu jsme si naplánovali na 6ti hodinový výlet – necelé 4 hodiny po hřebeni a pak 2 hodiny pod skálou opačným směrem zpět. Přechod obsahuje lehké lezení 2 a 3 stupně, tudíž jsme brali jištění pro psa. Počasí skoro ideální, měli jsme celou cestu pod mrakem, jen těch 31° si sluníčko mohlo odpustit… (Jo, já se tam skoro roztekla.)

_DSC8366_DSC8390

Netroufám si zlehčovat, Neron je hora těžká i pro nezkušeného člověka, musíte vážit každý krok, neboť hřeben krásně na obě strany spadá stovky metrů dolů, srázem, kde se není o co zastavit. Rozhodně tam není místo pro chyby a pes tam nemá co dělat, natožpak nováček. S Balúem, který se mnou bloumá po horách již 7 let, bych tuto trasu nešla. Přestože ví, co a jak může a má, takový terén vyžaduje po psovi fyzické schopnosti, které prostě ne každá psí rasa má.

_DSC8382_DSC8387
IMG_20180610_124817514IMG_20180610_132814619

Jakutská lajka je ničím nezkažený přirozený přírodní pes, stovky let využívaný k práci v nejtěžších podmínkách. Přestože má skvělé predispozice, každé štěně se samozřejmě rodí jako nepopsaný list a pravidla chování mu musí vštípit člověk.

Do prvních principů pohybu v horách ho teda jako puberťáka zasvětil náš úžasňák, australák Balú. Ale věřím, že pokud takového psího učitele nemáte, chlupáč se v tom postupně naučí chodit sám – pokud mu dáte správné příležitosti a zajistíte jeho bezpečnost.

_DSC8399

IMG_20180610_125648818_DSC8415

Časem pochopí, že je mnohem výhodnější, když si neví rady s překonáním nějakého kamene, aby počkal na dvojnožce, který ho přehodí. Pes pak neztrácí sílu na zbytečných úsecích a může se lépe soustředit na to, co ho čeká dál. Ze začátku je ale samozřejmé psa jistit. Určitě smycí, či reep šňůrou, a ne pouhým psím vodítkem, jelikož jeho karabina určitě není stavěná na potenciální škubání a udržení celé živé váhy vašeho psouna. K tomu samozřejmě postroj, ze kterého se pes nevyvlíkne, nejlépe certifikovaný s kovovými přezkami. (My používáme Web Master od Ruffwearu, pokud je třeba, dojišťujeme smycí vázanou kolem nohou.) Jistěte psa pouze natolik, abyste neohrozili vlastní bezpečnost – nikdy si vodítko neomotáváme kolem ruky, nepřipínáme na batoh…

_DSC8392_DSC8427

IMG_20180610_140433527_HDR

Krásná hřebenová pěšinka

Nemůžeme hned vzít psa do exponovaného terénu, i psíci mají strach z výšek a tak je obtížnost nutno zvyšovat postupně, aby si stihl zvykat a srovnat si to v hlavě. Takto dlouhý přechod byl pro psa úplně stejně vyčerpávající psychicky, jako z fyzické stránky. Pokud vidím, že je toho na Tajfuna moc (těká pohledem, nesoustředí se, zrychleně dýchá, nebo se třeba otočí a jde kus zpátky), nejdu proti těmto signálům a zastavím (dřepnu si, pes si přijde blíž, aby se cítil bezpečně) a nechám ho vydechnout. Pak se zase dokáže plně soustředit na náročnou trasu.

_DSC8452

_DSC8455

Někdy to bylo o trochu přemlouvání. No tak šup Tajfune, nekoukej na mě, já ti nepomůžu, dolů prostě musíš.

Tajfun se naštěstí výšek nebojí, miluje výhledy a rád stojí na hraně, kde nasává pachy linoucí se z údolí. Zároveň chápe, co ta výška znamená a nikde nelítá, nepobíhá, nehoní myšky (přestože na normální procházce by to dělal). Je to mladý pes, člověk by si řekl, že může být nepozorný, ještě puberťák a nedokáže sám poznat, co je příliš. K takovému citu právě psa dovedete postupným a pečlivým tréninkem, dáváte mu v horách svobodu postupně, až se dostanete do stavu, kdy pes dokáže svoji situaci vyhodnotit stejně dobře, jako vy a pokud potřebuje pomoci, dá vám vědět.

_DSC8441

S takovým psem je pak radost podnikat výlety do hor 🙂 Jen nikdy nezapomeňte, že vy jste ten, kdo vidí za roh, dokáže si věci spojit a jsou chvíle, kdy musíte zasáhnout vy. Pes je stále jen pes, vy ho provázíte a jste zodpovědní za jeho bezpečnost.

_DSC8460

IMG_20180610_152638900_HDR