Přejít k obsahu webu

Pes a lezení UIAA 2 a 3 (výstup na Neron, Grenoble)

Mnoho z nás, komu pod nohama teď leží nějaký ten chlupáč, zároveň miluje i hory a sporty v přírodě. A kdo by chtěl nechat psího parťáka doma chytat lelky, když se sám bude promenádovat někde ve skalách, lesích či běhat po loukách… Ke kolu, či jako sparringpartnera na běh psouna vezmete. Mnoho lezců vezme svého psa i na spot, kde ho odhodí spolu s batohem a svačinou a sám vyrazí o pár metrů vedle na skálu. Ale co my, kteří milujeme horské přechody, ať už na skialpech, nebo takhle na sucho v létě?

Inu.. my bereme chlupáče sebou i tam. A nebudu lhát, často nám to nakonec „překazí“ dosažení vrcholu, nebo neabsolvujeme celou naplánovanou trasu. Ale o tom to je, o společných kompromisech, neboť když jdete se psem, jdete jeho stopu a ne tu svoji.

_DSC8309

Potkat podél cesty něco k zobání a vidina svižného tempa se rozplyne jak pára nad hrnem..

_DSC8291

První vejškový metry nastoupány a k dvoum hrstem jahod přidávám ještě banán a čokoládovou sušenku.

Ale pokud člověk není zaslepen výkonem a nehoní se jen za počty vrcholů, takový společně strávený čas, kdy se dělíte o nadšení spolu se svým chlupatějším parťákem, je krásný zážitek.

Samozřejmě musí váš pes být přirozeně stavěný tak, aby tento pro něj ne uplně přirozený výkon mohl zvládnout. Psi nejsou od přírody horská zvířata, jako třeba kamzíci. Stejně jako nebudu baseta nutit dělat vodní sporty, nemůžu po německém ovčákovi z výstavní linie, nebo po borderce s operovaným kolenem chtít, aby se mnou dobývali vrcholy.  Nemluvě o tom, že pes musí být ve více než dobré kondici, plném zdraví, zvládat se dlouhodobě soustředit a poslouchat na slovo. Hory nejsou místem pro chyby, pád pro psa může skončit fatálně. Důvěru ve svého psovoda v něm můžete budovat kdekoliv jinde, ne tam, kde je životu nebezpečno, přestože takovéhle zážitky ho v tom určitě utvrdí. (Pokud budete postupovat v konkrétních situacích trpělivě a bezpečně.)

_DSC8253

_DSC8287

Někdy je potřeba trochu dopomoci. (A výhodou je chlupáč do 25ti kilo 😀 )

My jsme si o neděli vyrazili na výlet a ráda bych se skrze fotky z něj podělila o některé zkušenosti nabité při pohybu se psem v exponovaném terénu.

_DSC8319

Kocháníčko a čekačka na Ofélii, která se courá dole a trhá mateřídoušku…

_DSC8328

A už začíná zábava!

Neron je kopec, který máme kousek za městem. Má dost přitažlivý tvar – v podstatě jdete již od paty po hřebeni, který se akorát stále zvyšuje, abyste ve výšce 1240 / 1298 m.n.m. minuli křížek a pokračovali dál po hřebínku buď až na konec, nebo třeba příhodným kuloárem v 4/5 hřebene seběhli dolů. Pro francouzské horaly, kteří mají zálusk na trochu náročnější trasu, je to stará známá klasika a tak jsme si ho taky nechtěli nechat ujít. A neboť je teď Balú na návštěvě v Čechách, využili jsme situace, vytáhli z pelechu Fuňáka a vyrazili.

_DSC8348_DSC8378
IMG_20180610_124706396_HDR

Balú je ten, kdo nás naučil, kam až mohou psí síly v horách stačit. Je to ostřílený horský psí parťák, ale tenhle nedělní výlet už by pro něj byl moc vysokej level. Přecijen tady nestačí chytrá psí hlava, ale hranice určuje i kondička a nedokážu si představit moc psů, kteří by Neron přešli. Máme výhodu, že Tajfun je nejen zdravý pes v tom nejlepším věku, ale hlavně má fyzické predispozice ideální pro pohyb v takovém terénu – je to lehký, hubený, mrštný, nohatý,  ale přirozeně silný pes, kterého od mala pomalu trpělivě učíme sebevědomému pohybu v horách, takže jsme mu museli dopomoci vytáhnutím jen na pár místech, zbytek se vyškrábal sám a díky předchozím zkušenostem si můžeme dovolit přehodit jeho zodpovědnost na něj a vzít ho sebou do takového prostředí, kde opravdu pro vodítko není místo.

Trasu jsme si naplánovali na 6ti hodinový výlet – necelé 4 hodiny po hřebeni a pak 2 hodiny pod skálou opačným směrem zpět. Přechod obsahuje lehké lezení 2 a 3 stupně, tudíž jsme brali jištění pro psa. Počasí skoro ideální, měli jsme celou cestu pod mrakem, jen těch 31° si sluníčko mohlo odpustit… (Jo, já se tam skoro roztekla.)

_DSC8366_DSC8390

Netroufám si zlehčovat, Neron je hora těžká i pro nezkušeného člověka, musíte vážit každý krok, neboť hřeben krásně na obě strany spadá stovky metrů dolů, srázem, kde se není o co zastavit. Rozhodně tam není místo pro chyby a pes tam nemá co dělat, natožpak nováček. S Balúem, který se mnou bloumá po horách již 7 let, bych tuto trasu nešla. Přestože ví, co a jak může a má, takový terén vyžaduje po psovi fyzické schopnosti, které prostě ne každá psí rasa má.

_DSC8382_DSC8387
IMG_20180610_124817514IMG_20180610_132814619

Jakutská lajka je ničím nezkažený přirozený přírodní pes, stovky let využívaný k práci v nejtěžších podmínkách. Přestože má skvělé predispozice, každé štěně se samozřejmě rodí jako nepopsaný list a pravidla chování mu musí vštípit člověk.

Do prvních principů pohybu v horách ho teda jako puberťáka zasvětil náš úžasňák, australák Balú. Ale věřím, že pokud takového psího učitele nemáte, chlupáč se v tom postupně naučí chodit sám – pokud mu dáte správné příležitosti a zajistíte jeho bezpečnost.

_DSC8399

IMG_20180610_125648818_DSC8415

Časem pochopí, že je mnohem výhodnější, když si neví rady s překonáním nějakého kamene, aby počkal na dvojnožce, který ho přehodí. Pes pak neztrácí sílu na zbytečných úsecích a může se lépe soustředit na to, co ho čeká dál. Ze začátku je ale samozřejmé psa jistit. Určitě smycí, či reep šňůrou, a ne pouhým psím vodítkem, jelikož jeho karabina určitě není stavěná na potenciální škubání a udržení celé živé váhy vašeho psouna. K tomu samozřejmě postroj, ze kterého se pes nevyvlíkne, nejlépe certifikovaný s kovovými přezkami. (My používáme Web Master od Ruffwearu, pokud je třeba, dojišťujeme smycí vázanou kolem nohou.) Jistěte psa pouze natolik, abyste neohrozili vlastní bezpečnost – nikdy si vodítko neomotáváme kolem ruky, nepřipínáme na batoh…

_DSC8392_DSC8427

IMG_20180610_140433527_HDR

Krásná hřebenová pěšinka

Nemůžeme hned vzít psa do exponovaného terénu, i psíci mají strach z výšek a tak je obtížnost nutno zvyšovat postupně, aby si stihl zvykat a srovnat si to v hlavě. Takto dlouhý přechod byl pro psa úplně stejně vyčerpávající psychicky, jako z fyzické stránky. Pokud vidím, že je toho na Tajfuna moc (těká pohledem, nesoustředí se, zrychleně dýchá, nebo se třeba otočí a jde kus zpátky), nejdu proti těmto signálům a zastavím (dřepnu si, pes si přijde blíž, aby se cítil bezpečně) a nechám ho vydechnout. Pak se zase dokáže plně soustředit na náročnou trasu.

_DSC8452

_DSC8455

Někdy to bylo o trochu přemlouvání. No tak šup Tajfune, nekoukej na mě, já ti nepomůžu, dolů prostě musíš.

Tajfun se naštěstí výšek nebojí, miluje výhledy a rád stojí na hraně, kde nasává pachy linoucí se z údolí. Zároveň chápe, co ta výška znamená a nikde nelítá, nepobíhá, nehoní myšky (přestože na normální procházce by to dělal). Je to mladý pes, člověk by si řekl, že může být nepozorný, ještě puberťák a nedokáže sám poznat, co je příliš. K takovému citu právě psa dovedete postupným a pečlivým tréninkem, dáváte mu v horách svobodu postupně, až se dostanete do stavu, kdy pes dokáže svoji situaci vyhodnotit stejně dobře, jako vy a pokud potřebuje pomoci, dá vám vědět.

_DSC8441

S takovým psem je pak radost podnikat výlety do hor 🙂 Jen nikdy nezapomeňte, že vy jste ten, kdo vidí za roh, dokáže si věci spojit a jsou chvíle, kdy musíte zasáhnout vy. Pes je stále jen pes, vy ho provázíte a jste zodpovědní za jeho bezpečnost.

_DSC8460

IMG_20180610_152638900_HDR

Když pes olízne jedovatou housenku…

Spousta z nás se v létě chystá k moři, do jižních hor nebo prostě procestovat teplé části Evropy se psem.. Můžete tam už teď potkat malé, vcelku roztomilé, ale nečekaně velmi nebezpečné housenky jinak neškodného nočního motýla.

Vzhledem k tomu, že jsem sama nenašla dostatek informací o tomto tématu, když jsem to zrovna akutně potřebovala, rozhodla jsem se něco málo sepsat. Spousta z nás totiž vyráží v létě k moři, do hor, nebo prostě jen procestovat teplé části Evropy a to všechno s psím parťákem. My nemáme velké nutkání do všeho nípat a vše ochutnávat, ale pes je jako dvouleté dítě a navíc všechno zkoumá čichem a jazykem. V tom tkví potenciální problém, pokud bude zkoumat habitat bourovčíka. Tato malá, vcelku roztomilá, ale nečekaně velmi nebezpečná housenka (jinak neškodného nočního motýla) může způsobit chlupáčovi nemalé potíže, dokonce ohrozit na životě.

Chlupatá, pomalá (na housenku vlastně docela rychlá), oranžovo-šedá (až hnědá) bytůstka – housenka, kterou nejčastěji spatříte jak se svými kolegyněmi táhne za jeden provaz – housenky cestují jedna za druhou, v těsné formaci, tvoří pak i dvoumetrové „provázky“. Nebo je můžete spatřit právě vypadlé z hnízda (to vypadá jako asi jako pěst velký a větší chuchvalec pavučin), v chumlu na zemi.

IMG_20180602_094451622_BURST000_COVER
Takto vypadá typické housenčí doupě

Celé její tělíčko je poseto chloupky, které obsahují jed. Jakmile se chloupek dostane do kontaktu s kůží či sliznicemi, začne pomalu vypouštět žír, který vylučuje stále, pokud se jehličky nechají v tkáni. Důležité je proto psovi tlamu (… čumák, či sobě ruce, plosky nohou, doplňte si jakoukoliv postiženou část) ihned pořádně vypláchnout vodou. (Klidně vezmu kus obvazu, namočím do vody a tím se snažím jehličky jemně „vydřít“.)

Pokud pes housenku sežral, je to opravdu velký problém, který pravděpodobně skončí špatně… Vyvolejte zvracení (nejlépe peroxidem vodíku 3%, který stejnak jistě máte v psí lékárničce, nebo to lze i hodně slanou vodou), pes se bude pravděpodobně sám snažit zvracet – bude žrát trávu. Nechte ho vyzvracet vícekrát, (náš pes zvracel sám od sebe 7x, pokaždé jen chuchvalce trávy a žaludeční šťávy). Jakmile přestane navalovat, podejte Smectu, nebo jiné projímadlo (alternativa je černé uhlí), které má za účinek i ochranu sliznic.

V lepším případě se housenky dotkl jen čumákem, či jazykem a prvotní příznaky bývají velmi oteklý jazyk (zvětší se klidně na třínásobnou velikost, psovi kouká ze zavřené tlamy…), silná alergická reakce, může přijít astmatický záchvat, pes velmi sliní a má návaly zvracení. Po chvíli upadá do silné únavy, až kómatu. Může též přijít anafylaktický šok.

V tuto chvíli můžete jen psa co nejrychleji dopravit k veterináři.

Neexistuje na to konkrétní protilék, dá se jen propláchnout žaludek (pokud přijedete dostatečně včas) a znova zkusit odrbat zbytky jehlic z jazyka, či nosu. Podle věku, velikosti a kondice psa je možné, že dostane vedle antiinflamatik a antibiotik i kapačky.

Takhle ty krasavice vypadají a tohle udělají s jazykem psíka (pes na fotce váží 24kg, je v plné síle a zdraví) – foceno 4 dny po olíznutí bourovčíka, onen zelený kus jazyka mu dnes odpadl (týden po olíznutí)

Bourovčík se vyskytuje nejčastěji v borových a cedrových lesích jižní Evropy (typicky Chorvatsko poblíž pláží, Dinárské Alpy na Balkáně, jižní pobřeží Francie, Itálie…), ale naleznete je i ve střední Asii, severní Africe, z důsledku globálního oteplování můžete potkat bourovčíka ale i na stromech v Paříži, či výjimečně ve Velké Británii…

(V severní Evropě můžete potkat jeho kolegu, bourovčíka toulavého, který je stejně tak nebezpečný. Nejvíce potom v Pobaltí či severním Německu, kde se vyskytuje v borových monokulturách na písčitém pobřeží. )

Housenky brojí v květnu, červnu, až do července a proto principielně volíme opatrnost a připravenost- se psounem vyrazíme až v srpnu a nebo si připravíme vybavenou psí lékárnu pro první pomoc, do mobilu číslo na nejbližšího veterináře a vyhneme se typickému habitatu, tedy borovým hájům.

O tomto tématu se nečekaně moc nemluví, málokde se píše.. Prosím informujte všechny své známé s psími miláčky. Často ani informovanost nestačí a připravenost je na místě.

Nám se i přes připravenost (měli jsme psí botičky, psa na krátko, jeden člověk šel vepředu a kontroloval zem) nepodařilo Tajfuna ochránit před olíznutím housenky a skončili jsme uprostřed divočiny v horách s psem, který zvracel, šíleně slinil a když jsme ho snášeli z hor v batohu, reagoval na naše hlasy asi tak jako pytel brambor… Naštěstí vše dobře dopadlo, jakutská lajka má holt tuhý kořínek a navíc je to mladý a vcelku velký pes. Po 8mi hodinách, kdy jsem si sáhla na dno (jak fyzické, tak psychické), jsme zvládli dopravit psa k veterináři, kde dostal tři jehličky a ještě ten večer si od nás vyprosil kůrku od celé pizzy a druhý den už sám pil. Je možné, že mu kousek jazyka ještě odpadne (stává se, že pes skončí s dírami v jazyku, či mu odumře celý), ale už je z něj ten starý dobrý šťastný pes a já doufám, že už nás to nikdy nepotká.

A vám přeji to samé!

Jak připravit psa na dálkový pochod

Zásada č. 1: Never leave the dogs behind

Teď, když cvakám do klávesnice, moji dva psí medvědi leží pode mnou, každý z jedné strany a hlavně co nejblíže. Jsou to miláčci. Celý den dokážou prospat, kdyby mohli do postele, stulí se mi kolem hlavy, chodí se mnou i na záchod a nejlíp jim udělá pořádná masáž bříška.

Jenže kdo by chtěl gaučáka, nepořídí si australského ovčáka a už vůbec ne jakutskou lajku. Za tím chlupatým medvídkem se skrývá divoká psí duše, nadšená pro vše, jen ne stagnaci a nudu.

Tedy ono prvotní zdání klame a já vím, že jakmile dopíšu článek, v předsíni na sebe nasoukám zpocené běžecké boty a vyrazíme vstříc naší každovečerní patnáctikilometrové „procházce“.

Ani já nejsem pokojná duše a jednou za čas mě přemůže nutkání venčit se o trochu déle, než těch 15km a proto pravidelně vyrážím do lesů, hor a na divoké pláně. A nechat přitom medvědy u rodičů, nebo v psím hotelu, by bylo neštěstí pro všechny strany. A tak, když dobalím svůj batoh, sáhnu po tom psím a začnu ládovat boty, jídlo, misky i tam… Psouni vyskočí. Zorničky se jim rozšíří… Jak by ne. Však už známe ten rituál nazpaměť!

IMG_9115
Z naší první velké cesty – Balú jako roční pes plný sil s námi zvládal i hůře prostupný terén na naší měsíční toulce švédskými národními parky.

Pokud máte fyzicky schopného a psychicky vyrovnaného psa a sami rádi poznáváte nové výhledy v divoké přírodě, zauvažujte, zda-li příště chlupáč nevyrazí s vámi. Putování přírodou, ať již jakkoli dlouhé, je jeden z těch krásných způsobů, jak utužit vztah člověk-pes a přitom sám vnitřně růst.

Tímto článkem se snažím obsáhnout daná rizika a nutná opatření, abyste si cestu nakonec společně užili naplno.

Zásada č.2: Být předem připraven

To, že sbalím psa, jeho i mé saky paky a vyrazíme do divočiny není zas tak jednoduché. Tedy tento poslední akt před startem je rozhodně nejjednodušší. Stejně jako lidská část smečky se musí řádně na fyzickou i mentální zátěž připravit dopředu i každý čtyřnohý člen. Nejvýhodnější je samozřejmě být se psem celoročně aktivní – ať už si jdete zaběhat, na běžky, na kolo, chodíte vícedenní pochody… Každý majitel zná svého psa nejlépe a ví, co ty dva spolu baví. Čím více se bude trénink podobat výslednému dobrodružství (tedy v tomto případě dálkový pochod ne vždy stabilním terénem), tím menší stres tím psovi vytvoříte.

Jak se bude plánovaná cesta blížit, přidáváme zátěž. My před Via Dinaricou běhali každý den 6km, či každý druhý 15km a o víkendu 20km běhu či vícedenní přechod hor. Důležitá je samozřejmě i regenerace a to formou procházky, kdy určuje tempo pes, plaváním, vhodnou stravou a jejími doplňky…

R1-33A (2)
Trénink na Via Dinaricu u nás vpodstatě začal již v tu chvíli, kdy se do naší smečky na konci zimy přidal Tajfun. Jak štěně rostlo, přibývaly i kilometry, které jsme nachodili v Českých horách, než jsme v jeho 8mi měsících vyrazili na cestu.

Výbava

Postroj

Správně padnoucí psí postroj je velmi důležitý zvlášť, když se to týká dlouhodobé činnosti, jako je dálkový pochod. Postroj nesmí nikde dřít, nesmí plandat, přetáčet se, ani nesmí být moc těsný. Není nutné mít ten nejdražší a sofistikovaný od Ruffwearu (přestože je to moje velmi oblíbená značka), pro první cesty určitě bohatě postačí třeba ten na míru šitý od Zero DC (který navíc stojí o jednu nulu méně). Postroj vybíráme pod toho, zda-li pes půjde svázaný s námi vodítkem, nebo na volno. (O tom příště…)

20170817_161439

Obojek

Na treku obojek neslouží k ovladatelnosti psa, ale spíš jako nosič informací 🙂 Volím proto tenčí, pohodlný obojek. Takový, který psovi nebude překážet, ale budu na něj moci připevnit známku, nášivku nebo kapsličku s telefonním číslem, jménem, adresou… (Nezapomeňte na předvolbu, pokud se chystáte do cizí země!) Ve Francii jsem se setkala s velkou oblibou připevňování GPS na psí obojek, zvláště u psů, kteří mají alespoň trochu divokého/loveckého ducha. V cizích horách byste ztraceného psa těžko naháněli…
Za obojek také přivazuji psa v noci, pokud nemám jistotu, že by do rána 100% vydržel na stejném místě…

Vodítko

Na trail patří pouze pes ovladatelný. Pokud to nezvládneme slovem, použijeme vodítko. Myslíme přitom na to, že je nutné zajistit bezpečnost sobě (pes nás nestrhne za vodítko ze srázu někde za prvním králíkem), jemu (když je bez vodítka, nespadne nám ze srázu, když zdrhne za prvním králíkem) a ostatním (nesrazí ze srázu ani králíka, ani okolní poutníky). Pokud je pes ovladatelný a zvládne se pohybovat jen po značené trase (a nebude tedy rušit faunu, která je tam doma), vodítko nám bude stačit rezervní jakékoliv. My nosíme (vzhledem k typu tras, které nás zajímají) sebou tenké 10ti metrové lano, které máme kvůli bezpečí psa na exponovaných úsecích. (A jinde bývají psi na volno, neb jsou ovladatelní.) Samozřejmě pokud jde o specifické území národního parku či jiné rezervace, kde je přivázání psa v pravidlech, řídíme se tím a praktické vodítko vezmeme i na takového super-poslušného psíčka. V takové situaci (a nebo, pokud je náš pes magor a nevnímá,) volíme vodítko delší, s kvalitní karabinou a pokud možno i s amortizérem, abychom mírnili škubání vodítka, když pes horlivě táhne vpřed.

Psí brašny

Pokud náš zdatný pes překypuje energií, můžeme mu trochu naložit. V tomto případě jde o asi 15-20% tělesné hmotnosti a brašny, do kterých budeme nakládat, by měly být rozumně střižené, tedy nebudou psa nikde dřít, padat mu, či špatně rozkládat váhu nákladu na páteř psa… Výhodou brašen je voděodolnost (i voděodolné zipy!) a ještě lepší možnost odepnout brašny z postroje, ať si chlupáč při zastávkách může ulevit. Řídím se pak stejným pravidlem jako u lidí. Když sundaváme ze zad my, odlehčím i psovi, pokud postáváme s batohem, i pes to vydrží.

Psovi se s brašnami mění těžiště a hůře se pohybuje exponovaným terénem (vyškrábat se nahoru, i seskoky dolů)… Proto myslíme i na možnost, že část trasy poneseme psí brašny přivázané na svém batohu.

(O psích brašnách plánuji podrobný článek brzy…)

IMG_8921

Botičky a mast

Při dlouhodobé zátěži, či i v jednodenním těžkém terénu, dostávají psí tlapky dost zabrat. Využíváme tohoto skvělého vynálezu a zabalíme si sebou i dva páry psích bot. Nejvíce se mi osvědčily botky z kordury, či jiné batožiny. Nepočítejte s tím, že vám vydrží roky (tedy pokud nebudou jen ležet ve skříni) a s klidným svědomím pořiďte jednoduché, bez gumové podrážky, tkaniček apod. Důležité je, aby botky nedřely, měly dostatečně tlustý pásek, který je drží na psích nohou (nejčastěji suchý zip) a nebyly moc malé (pes pak neroztáhne dostatečně prsty) ani moc velké (šmajdá si po nich a spíš si je ukopne).

1496201_722534577757777_1668686431_o

Vedle botiček si naši psi v brašnách nosí i mast, kterou je zmáznu, jakmile rozbijeme spaní. Volím pak mast, která psa neláká svojí chutí, ale zároveň je jedlá, pro případ, že by si nedokázal pomoci. Já si vyrábím domácí z kombinace kokosového oleje, aloe vera gelu, včelího vosku (pomáhá v horkém počasí držet mazání v použitelné konzistenci) a lněného oleje (nebo jiný trpký olej, který psovi zabrání v ochutnávání).

Psí spaní

Regenerace probíhá v noci a proto vedle kvalitního žrádla podpoříme psí obnovu kvalitním spánkem. Pokud vás neláká představa psa nasáčkovaného u vás ve spacáku, doporučuji uříznout kus staré pěnové karimatky a přibalit ji psovi do batohu. Přestože máte nadupaného huskyho, kus té měkké karimatky na ostrém kamení jistě ocení. V zimě pak i přešitý starý spacák/ speciální psí spacák/psí obleček, nebo psovi svolím, ať si ke mně vleze.

20170812_162048.jpg

Psí lékárna

Stejně jako u lidí, je zodpovědné být připraven (skoro) na vše, abychom předešli překvapujícímu překvapení. Do psí lékárny patří již zmíněné botky, polštářková mast, ale i betadine a obvaz na rány, náplasťovou pásku, která vyřeší (skoro) všechno, kleštičky na klíšťata a peroxid vodíku (3%). Většinovou výbavu máte jistě v té lidské lékárně, nebojte se v případě problému použít třeba i černé uhlí…

Skládací miska

Super-praktiš skladná cestovní psí miska se bude určitě hodit, i když s plastovou krabičkou od jídla cestovat také jde, ale co si budeme povídat… Psovi se ta skládací lépe ponese už jen kvůli tomu, že s ní nebudou brašny tak snadno trčet do prostoru, kde by mohly přijít k úhoně o ostrý kámen, nebo větve kolem trailu.

Vydatná výživa

Pro sebe přibalíte čokoládu, tyčinky, nebo pemikan, tak nezapomeňte i na psouna, že vydá energie více, než je pro něj běžné. Dostatečně dopředu před výpravou psa připravte na vysokoenergetické granule, sušené maso (ať již drcené, nebo v kusech) a různé doplňky, které plánujete vzít sebou (jako třeba „psá pemikan“, regenerační nápoj apod.)

(O této kapitole příště podrobně.)

R1-28A (2)
Tekutiny

Nespoléhejte se, že se psoun napije „cestou“, z louží, z pramenů… Vždy myslete dopředu i na jeho hydrataci a vemte sebou vodu i pro něj. Váš pes se jistě rychle naučí pít z camelbaku (sám si ji samozřejmě nevycucá, zmáčkněte mu cucátko 😉 ), nebo z poodšroubovaného víčka láhve.

 

Připomínám znovu, že 90% přípravy na výpravu se odehrává vždy s předstihem, abychom na místě vůbec měli možnost si vychutnat krásu přírody, radost ze společné činnosti a podat nějaký sympatický výkon! A samozřejmě mnohem důležitější je mít zdravého, fyzicky i psychicky připraveného psího parťáka, který třeba nebude mít ten nejlepší psí postroj, ale obyčejný obojek, než vybavit psa jako na speciální misi, kdy by si potom natáhl šlachu z důvodu nedostatečného tréninku před výpravou.

Zásada č.3: Vyhodnocovat aktuální situaci na cestě

Tak, se psem jsme se pečlivě připravili – nakoupili jsme potřebné vybavení, horlivě jsme celou sezónu trénovali a trasu máme naplánovanou. Jenže nebývá časté, že i po důkladné přípravě vše vyjde na 100% tak, jak jsme plánovali. To by byla přece nuda 🙂 Je možné, že nás na cestě překvapí počasí, nebo čistá shoda okolností – pes včera něco divného sežral, dnes je vedro a zároveň jdeme jeden z těžších úseků trasy s velkým převýšením. Pamatujte na pravidlo, že když jdete se psem, vše podřizujete vy jemu a ne on vám! Vždyť vám naprosto důvěřuje a rozhodně máte konstruktivnější myšlení a představu o následcích konkrétních situací, než-li on.

Myslete na správnou hydrataci chlupáče (který vody často potřebuje víc, než jeho lidská polovička), kontrolujte nebezpečí přehřátí (teplota uší, jak moc sliní a zadýchává se). Pokud je situace taková, že plánovaného cíle dosáhnete přes riziko zranění, zpomalte, zbystřete, zamyslete se a třeba trasu úplně přeplánujte. Hrotit to na knop se vám může pekelně vymstít, pes se zraní, nebo vyčerpá natolik, že budete trávit další dva dny ve stanu vzpamatováváním se. A to za to přeci nestojí!

Myslete s chladnou hlavou – spokojenost vašeho psího parťáka je důležitější, než nachozené kilometry a převýšení, přecijen jste tam oba pro to, abyste si to užili a psík chtěl vyrazit i příště 🙂

P1500799