Přejít k obsahu webu

Jak si sbalit do Íránu (iran packing list)

Už to hoří, za chvilku odlétáme!
Já, jako byste mě neznali, balím na poslední den, na poslední chvíli. (Vyrážíme za tři hodiny, teď skládám věci do batohu.)

Po dlouhé době jsme teď odjeli s rodinou na společnou „dovolenou“, na deset dní u moře. A protože mé levné letenky do Asie vycházely tak nějak docela natěsno, vyšlo to, že hned první den poté, co jsme se vrátili od móře, mizím směr Vídeň na naše letadlo směr Írán. Na měsíc. Takže jsem musela sbalit batoh na střední východ ještě před odjezdem na evropský jih.

Přesto mi přijde, že to jde pokaždé rychleji a jednodušeji.

Pamatuji si na svůj neskutečně těžký batoh, se kterým jsem vyrážela na dva měsíce do Indie. Celou dobu jsem si říkala, že se to určitě v průběhu ještě nějak zredukuje, že něco sním (ano, tahala jsem i něco k jídlu, co jsem si myslela, že v Himálaji neseženu a nakonec z toho nesnědla ani ň!), že něco vyhodím (tím jsem se zabývala pokaždé, když jsem se pokoušela vše znova do batohu naskládat. nakonec jsem vyřadila jen sluchátka.), že zbytek budu určitě naprosto nutně potřebovat.
Prd! Mezitím uběhl rok, skoro desítka sbalení batohu a já si připadám jako balící mág.

Írán je opravdu striktní země, co se týče pravidel v oblékání. Po městech dokonce potkáte „módní policii“, která vás může dosti nepříjemně upozornit, že máte holé kotníky, či že vaše sluneční brýle na hlavě přitahují (jakožto doplněk a ne funkční záležitost) pohledy kolemjdoucích.

Nehodí se nosit moc barevné oblečení, cizincům se nesluší obléci se zcela do černé barvy, nenoste potisk tulipánů (symbol mučednictví). Holou kůži můžete vpodstatě ukazovat jen na obličeji, od zápěstí a kotníků dolů (vyjma). Ženy musí bez rozdílu nosit šátek, který zakrývá vlasy. Dlouhé volné triko s dlouhým rukávem, které zakrývá boky a zadek, bez výstřihu. Dlouhé volnější kalhoty (ale zase ne moc volné), zakrývající kotníky a neobepínající stehna. Boty mohou být otevřené, nehodí se mít ale v sandálech nalakované nehty. Muži nemusí sice mít dlouhý rukáv u košil, zato pravidlo s dlouhými kalhoty platí i pro ně.

Jinak je to ale velmi přátelská a turistům otevřená země.

Vzhledem k tomu, že odjíždíme na měsíc a hodláme procházet jak města, tak přírodu a hory, musela jsem si sbalit dosti multifunkčně.
Tak tedy…
OBLEČENÍ

  • šátek
  • 2x dlouhá košile
  • kalhoty
  • 2x lehoučká podprsenka
  • 3x kalhotky
  • tenké ponožky do mešit  (*nakonec nebylo potřeba)
  • sandále (domácí výroby- lehoučké, pohodlné, do kapsy sbalitelné)
  • kalhoty do hor
  • termo triko do hor
  • membránová bunda
  • 1x merino ponožky
  • pohory (co jsem vyřadila, že už mi do nich na ledovcích zatéká)
HYGIENA
  • toaleťák
  • menstruační kalíšek
  • kartáček na zuby (uřízla jsem ho a zkrátila)
  • pasta na zuby (domácí. máme s milým napůl)
  • půlka hřebene
  • nerozbytné zrcátko
  • čisté kokosové mýdlo (domácí. na praní oblečení, těla i vlasů. s milým napůl.)
  • cestovní flakonek na parfém
  • extra-savej ručník velikosti A4
ZÁKLADNÍ PŘEŽITÍ (haha)
  • spacák
  • stan (s milým napůl samozřejmě)
  • karimatka
  • ešus
  • lžícovidlička
  • benzinový vařič (napůl) a lahev na benzín
  • čelovka
  • filtr na vodu (napůl)
  • peníze, pas, letenky
OSTATNÍ LUXUS
  • Moleskine (mám v něm zapsaná místa, která bychom mohli navštívit- nějaké dobré hospody, hostely, treky…, z druhé strany fráze v perštině a uprostřed spousta volného místa na deník a kreslení, vložených pár fotografií mé rodiny, obrázků Prahy, typickou českou vesnici, Říp, Adršpach, nějaký český zámek/hrad…)
  • kreslení (anilinky, 4 štětce, 2 kaligrafické fixy, plnící pero, bombičky, velkej fix na psaní cedulí pro stopování)
  • čtečka (uvnitř potvrzení o pojištění, letenky, Lonely Planet, slovníček perštiny a spousta kvalitní literatury)
  • mobil
  • nabíječka (na mobil+čtečku)
  • fotoaparát (Olympus Mju II) a filmy do něj.
+ samolepky, hopíky a duhové pastelky pro íránské děti…

Azorské ostrovy: Všechno v pořádku

Vždycky, když se odněkud z cest vrátím domů, propadnu do smutků, do stesku po cestě. Po jiném vnímání světa, které jakoby s příjezdem utíká a schovává se do hlubin mě, aby vyskočilo zase až při dalším nasedání na letadlo.

12805792_10204420316902838_5181749051820105305_n
A tak, abych se mohla zase těšit, kupuji po příjezdu další letenky. Tentokrát jsem si říkala, že v maturitním ročníku to vezmu trochu na klídeček, přecijen se tvářili pokaždé na moji cestu blbě a nechtěla jsem zbytečně rušit nastolené. Jenže každý má něco. Já například okukuji levné letenky i když nemám peníze a prostě neustále. Tedy jsem zas tak jednou brouzdala a z toho brouzdání byly dvě letenky na Azorské ostrovy kousek po pololetním vysvědčení.

12806175_10204420316942839_6482569652604929873_n

12801613_10204420317902863_4162378899737794721_n

Vyrazili jsme jen na asi 8 dní. Navíc s tím, že v lednu a únoru na Azorech šíleně fouká, povětšinou prší a když už neprší, stejně je mokro a studeno vlhko. No co. Takové věci mě zatím nikdy neodradily od toho někam vyrazit!
Dobře jsme udělali. Za celý týden jsme nikde nezmokli, dokonce poslední dny byly s teplotami jak u českého léta.

12472519_10204420316982840_2911083111625571737_n
Bohužel můj japonský parťák (rozuměj kinofilm Yashica) se rozhodl, že už fotit nebude a tak všechny mé svitky z Azor byly prázdné.. Naštěstí můj milý fotil (jako vždy) skvěle a tak se můžete pokochat alespoň z fotek od něj.

12524114_10204420321302948_7193872354567031887_n

/kupujeme hromady a hromady jídla v portugalském supermarketu a přežíráme se na břehu moře. fouká slaný vítr, všechno je za chvíli ulepené, leč jsme spokojeni. takhle slaďoučké pečivo jsem dlouho neměla!/

12670845_10204289417190427_7101991671278507456_n

/jedna z mála lidských fotek, to abychom dali doma vědět, že jsme živi! (na dně kráteru, kam se dá seběhnout po malé prudké pěšince. chtěli jsme na dně zastanovat, ale jezero díky zimním dešťům zaplavilo zbytek cesty.)/

12718125_10204420320462927_9190472883973270309_n

/slavný opuštěný hotel na vrcholku jednoho z místních kopců. výhled na obě strany ostrova. obklopeni mořem./

12809747_10204420317462852_3216315128381850732_n12790939_10204420317422851_4020912406323707825_n

Všude se dalo dostat stopem a když ne stopem, tak dojít pěšky. 🙂

12814771_10204420318502878_1606702535608979119_n13062530_10204745607874909_8006618875009719939_n12791099_10204420319102893_5335772296720883272_n

Zaplavené sopečné krátery prošpikovaly celé ostrovy…

12809564_10204420321702958_4566367430068168217_n11215718_10204745606714880_8417142253864843713_n 13006648_10204745609074939_5739567537173458286_n

Poprvé jsem zažila pořádný prales, s hukotem a cvrkotem všemožného živočišstva. Květiny, které za spoustu peněz kupujeme a doma s těžkou pěstujeme u nás, tady nabývaly ohromných rozměrů všude jako plevel.

12804850_10204420322822986_7609881816400597244_n

Bohužel jsem viděla i to, jak ho lidé dokáží zničit…

Indie: Spadnout na střechu světa

1f (2)
Tak moc jsem se těšila! Už jsem chtěla zažít ten prach a ostré slunko, šedožluté barvy a bílé vrcholky, těšila jsem se po 3 dnech na cestě stát uprostřed těch majestátních hor, dýchat horský vzduch a slyšet jak vítr skučí mezi rozsedlinami a skalisky… Chtěla jsem odhodit batoh a rozeběhnout se.
Ten let měl trvat hodinu, měla jsem se za hodinu dostat z dusného rušného Dillí přímo do srdce indického Himálaje.
Celou cestu jsem byla přilepená na okýnko, zrovna svítalo, světlo se postupně prodíralo skrz nekonečné bílé peřiny, opatrně položené na indické krajině. S nosem na skle jsem si představovala, jak po těch měkkých kopečkách peří běžím, cítila jsem pod nohami hebkost a trochu chlad, cítila jsem, jak vata křupe, když se jí dotýká mé chodidlo. Když byla oblaka řidší, noha mi propadávala, skákala jsem jen po těch pěkných, vypasených. Některé nebyly jemné, spíš jako hřbety oveček, ale většina měla na povrchu jakýsi jemný povlak, pár studených jazýčků, které mé nohy obklopily při každém skoku.
Místy se ovečky rozestoupily a viděla jsem vrcholy. Ostré, vysušené a pusté vrcholky s barvou písku. Nekonečně přitahující. Jako by volaly „pojď“. Bylo z nich cítit nepříjemné vedro žhnoucích paprsků, které na ně putovaly mnohem kratší cestu než na zelenou krajinu v nížinách a zároveň z nich šel neuchopitelný chlad- chlad odcházející noci a chlad pusta, žádný život na nich nebyl. Ne nadarmo se těm vrcholkům přezdívá „trůny bohů“.
Přestala jsem po oblacích přeskakovat, pořezala bych se o ty zuby prodírající se skrz.
Byla jsem šíleně unavená, několik dní vpodstatě bez spánku- spala jsem nárazově vždy jen tak 2 hodiny. V letadle, na letišti, před letištěm… Celou dobu v jednom oblečení, bez karimatky, bez deky. Tak jak jsem byla, lehla jsem si a zdřímla si, s batohem zaháknutým za ruku.
Ale zároveň ve mně všechno běhalo. Hrozně moc jsem se těšila. Hrozně moc jsem chtěla vidět tu (další) krásu. Hrozně moc jsem chtěla stát na zemi a vědět, že už nikam nepoletím. Vidět všechny ty lidi. Psy. Krávy. Mihotající se praporky ve větru. Procházet se uličkami. Běžet do hor. Poznávat.
A pořád jsme tam nebyli. Rozhodně to byla víc než hodina. Alespoň v mé hlavě. A taky jsme začali kroužit. Chvíli letadlo prudce klouzalo doleva, chvíli rovně a pak zase zpátky, prudce doleva. Nahoru. Dolu. Po asi tři čtvrtě hodině nám kapitán stručně a se silným indickým přízvukem oznámil, že se vracíme do Dillí.
Nikdo nevěděl proč.
Byla jsem tak zklamaná. Unavená. Usnula jsem. Můj přehřátej mozek asi nezvládal přemýšlet a zase něco rozebírat a řešit.
V Dillí se strhla mela. Lidé nevěděli, kde mají zavazadla. A ani nevěděli co budou dělat. Schazovali to na špatné počasí, ale let před námi i po nás přistál. Lidé pokřikovali jeden přes druhého. Paní na přepážce naší letecké společnosti prohlásila, že jí máme dávat letenky a že nás nastrká do prázdných míst v dalších letech. Jó, to bych se mohla do Malého Tibetu dostat taky až za 14 dní a důvod, proč jsem přijela (učit tibeťánky) by padl vniveč.
Ostatní lidé byli samozřejmě také naštvaní. Indové křičeli, cizinci stáli a vyjeveně čučeli.
Byli s námi i dva mniši a když zjistili, že je paní od překážky nastrká do dalších letů, začali se lokty cpát dopředu, že oni musí letět první, pokřikovali a rvali se, aby se jejich místa zarezervovala první. Indové začali skandovat. Nikomu se nelíbilo se dostat za rodinou o týden i víc později. A kdo by určil, kdo je důležitější a může letět jako první?
Jeden ind v „mid thirties“, vyšší a mohutnější než všichni ostatní, si vzal věc do vlastních rukou a ovládl dav, který začal skandovat. Přidalo se celé osazenstvo zrušeného letu. Bylo to silné, všichni se spojili, vznikl jeden jediný hlas, který křičel něco v hindštině a paní u přepážky začala být nervózní.
Když jsem se lidí ptala, co skandují, všichni se pousmáli a mávli rukou. Až jedna mladá indka (jmenovala se Neha), která se se mnou dala do řeči, mi řekla, že skandují něco jako „GoAir musí zemřít“ a že ten hlavní buřič je její manžel.
Že pracuje u nějakých nevládních sociálních organizací a že musí umět lid spojit. Že GoAir mělo mnohokrát nějaké čachry s palivem a že jsme se vrátili asi kvůli tomu. A že ona má taky nějakou social work. Že se nedávno vzali (měla celé ruce poseté svatebními náramky) a že jsou oba z jiné kasty i z jiného indického státu- on už měl domluvený sňatek od matky a že poznal na nějaké akci spojené s jeho prací Nehu a zamiloval se do ní, sňatek zrušil a vzal si ji. Že ta minulá žena se jmenovala také Neha.
Stihly jsme probrat všechna možná tabu, jak to funguje v indických vztazích, jak to chodí s kastami (které jsou zakázané), náboženství, sex a všechno kolem.
Její manžel mezitím (že jsme tam strávili asi 4 hodiny, už kolem nás chodili vojáci se zbraněmi a říkali, že to budou muset rozehnat) vyhádal samostatný let pro všechny. Skvělé pro všechny, pořád úplně ne dobré pro nás. Neměly jsme s Mončou kam jít.

Indie: Láska na první pohled

Že člověk Indii a zvlášť Dillí buď miluje anebo nenávidí. A já vím, že patřím do první skupiny a spadla jsem do toho po uši.
Nějak ale do poslední chvíle (jako obvykle) nebyl čas na připravování (duševní i materiální), nebo na rozmejšlení. Ani na uvědomění si, co se vlastně děje. Balila jsem si den předem a ten den ráno a to, že letím do Himálají mi došlo až, když jsem vystoupila z letadla v Dillí.
indy-009
Cesta byla zajímavá… Ač jsem do té doby měla městské Rusy docela ráda a Moskvu jsem vidět chtěla, 17 hodin na letišti mezi Rusy mi stačilo. (To ale nemění nic na tom, že na Sibiř chci.) Vízum do Moskvy na den je dvakrát tak drahé jako jsem platila za dva měsíce v Indii a tak jsme zůstaly v transferovém prostoru. Nedá se tam platit jinak, než rubly. (Euro ani dolar jim nic neříká.) A není tam směnárna. Zato tam mají automat na obaly na mobil a trička s potiskem Putina. Putin jako kovboj na koni, Putin s věncem květin kolem hlavy, Putin jako James Bond, Putin do půl těla sedíc na medvědovi v rukách mající mega zbraně, Putin v květovaných plavkách a barevným nápojem sedící na pláži pod nápisem Krym, Putin se slunečními brýlemi atd. Boží, ne?
indy-011
Veganský jídlo musim objednávat vždycky před letem hodně dopředu, ale v letadle Moskva-Dillí automaticky jídlo bez masa dostali všichni:) (A už jsem byla zamilovaná! Pozorovala jsem jemný, od sluníčka vyšisovaný turban sikha sedícího předemnou se svojí starou maminkou, jeho chlupy zezadu na tlustém krku, maminčin drdol s tenkou jehlou (kudlou), její tenkou ruku, jak se natahovala pro čaj od letušky. Pozorovala jsem obtloustlou mladou indku sedící ve stejné řadě jako my, měla odstávající uši a velký nos, krásné vlasy a pořád se usmívajíc se přehrabovala v jídle, co jsme dostali. Vypadala jako myšička. A byla tak ošklivá, že byla krásná. Pozorovala jsem inda, který dirigoval na předních místech celou svoji rodinu, dvě ženy, nějaké sestry a matku, kopu dětí. Sám si za celou cestu nesedl, pořád urovnával hvízdající inďata, ptal se žen, jestli něco nechtějí, dirigoval letušky pro džus, tam pro vodu a kapesník… Atmosféra už v letadle byla přátelská, všichni se usmívali, lebedili si, nikdo neměl nos nahoru.)
indy-013
První kroky v Dillí. Kurňa, jsem fakt tady. Doopravdy. Když jsem vycházela obtěžkána batohem ven z letiště, zadržela jsem dech a řádně nasála až venku, v ruchu hluku křiku a barvách neuvěřitelného města. Bylo to cítit jako ohřátej mořskej vzduch za čínskou restaurací. Hltala jsem vzduch velkými doušky, nestíhala pořádně kousat, tak moc mi chutnal.
indy-008
indoid-019
indy-005
Jako celé Dillí!
Vylezla jsem z letiště s kamarádkou a nevěděly jsme vlastně vůbec nic. Jen, že musíme strávit někde noc, poněvadž nám to letí až brzo ráno. Bály jsme se, že do centra to z letiště nestihneme, tak jsme si lehly na zem před letiště, pozorovaly hrající si pouliční psy, zvykaly si na nikdy nekončící skřek tuktuků, autobusů, cyklorikš a aut. Monča dlouho neusnula, já velmi rychle. Opřená hlavou a zaháknutá rukou do mého zeleného batohu na vyleštěných horkých dlaždicích před letištěm.
indy-003

indoid-009 indoid-008

Ráno jsem se vzbudila překvapená, poněvadž kolem mě to vypadalo naprosto jinak, než před usnutím. Mezitím se k nám v noci přidalo spousta indických žen, zabalených v barevných šátcích, naskládaly se kolem nás, vytvořily jsme jakousi ženskou tlupu, všechny spokojeně chrněly a tak jsme musely našlapovat opatrně, když jsme se proplétaly ze středu pelechu ven, abychom některé neskříply vlasy nebo sárí.
A konečně jsme vzlétly tím třetím letadlem, které nás mělo donést do Himálají, do Lehu, a přistát na nejvýše položeném letišti na světě. Jenže to se trochu zvrtlo.
indy-1